Vzpomínáte na bezstarostné období jménem studie?

Nedávno, když jsem jel v autě a musím přiznat, že jsem měl po čerstvém telefonátu se šéfem jsem si vzpomněl, jak krásné bylo studovat. I když jsem to tehdá bral jako vrchol svých starostí, dnes lze s naprostým klidem říci, že to žádné starosti nebyly. I když..

Vezměme to kolem a kolem…Studování mělo také svá úskalí. Museli jsme dostudovat. Kde by nás přijali beze školy? Alespoň tak nám to vštipovali naši drazí rodiče. Čili museli jsme se učit i když nás to vůbec nebavilo a nechtělo se nám. Nadruhou stranu je to vlastně „škola života“. Život totiž není jen to co chceme, ale také to co musíme. Stejně tak jako demokracie jsou práva a povinnosti. Leckdo si demokracii plete s volností.

Každopádně pravidelné docházení, strest , když učitelé koukali do svého zápisníčku se jmény a hledali svoji oběť, která jim možná něco u tabule řekne.. No bývaly to ale časy. Nicméně, když se nepodařilo, dostali jsme šanci příště, měli jsme na to celého půl roku. Ale v práci? Zaměstnavatelé dělají často z lidí blbce (a někteří lidé dělají blbce ze zaměstnavatelů), ale pětku si dovolit nemůžete! Musím však dodat, že znelíbit se zaměstnavateli je stejné jako učiteli. Když chce, tak si na Vás smlsne.

I když úvod článku mohl znít, že na školu vzpomínám opravdu rád ( a byly tam krásné momenty přes špatný kolektiv), je nutné poukázat na obě strany mince. Ano, výplata nám docházet nemusela, rodiče nás živili a prostor pro kalbičky tu byl veliký. Druhá strana mince je velmi subjektivní. Ale od toho je to blog. Já nikdy na alkohol moc nebyl, i když večírky se ženami mě značně bavily.  Čili tento bod výhody studentských let je pro mě nepodstatný. Nikdy jsem nebyl (nebo v to doufám) darmožrout. Nechodil jsem k rodičům s otevřenou dlaní. Pokud to nebylo nezbytně nutné, nechtěl jsem po nich ani korunu. Když jsem začal zdárně neúspěšně studovat vysokou školu, našel jsem si brigádu. Za veškeré studijní potřeby jsem nechtěl po ridičích ani korunu. Dodnes jsem je nikdy o peníze nepožádal a pokud to nebude nezbytně nutné, neudělám to. Zastávám heslo, že co si kdo neudělá, to nemá. Nezáviďte proto, neříkejte povoláním syn a dělejte vše proto, aby jste mohli být na sebe pyšní.